Proč se ti neplní sny?

Mít PLÁN je začátek.

Ujasnit si, co chci. Někdo to potřebuje konkrétně, jiný zase jen zhruba. Někdo má vykreslený každý detail svého cíle a vypracované jednotlivé kroky, jak se k němu dostat. Někdo má zase jasno v tom, co chce ve svém cíli zažívat, jak se tu chce cítit, nemá až tak detailní a konkrétní představu a navigační mapu si kreslí až během cesty.

On žádný extrém není úplně funkční. Nejde o to, mít plný to do list a odškrtávat a odškrtávat, abych se cítila naplněná a smysluplně. Život je dynamický proces a otvírá nám v průběhu možnosti, které v našem plánu nemůžou být zahrnuty, protože když se plán tvořil, ještě jsme o nich neměli ani páru.

• ano svět je dynamický
• ano obzvláště my ženy jsme cyklické
• ano nejde vše lineárně
• ano nejde kostnatě lpět na něčem
• ano nejde žít jen výsledky
• ano nejde čekat až na pak

Ale! Když nemám vůbec žádný plán, tak jen žiju chaos. A v tom není úplně dobře nikomu. Bez plánu jen poletujeme jako lístek ve větru, jen reagujeme na okolnosti, a i na ty, se kterými nejsme v souladu, bez možnosti výběru. A to je přece škoda. Být ve flow a unášet se v důvěře, že se věci dějí i bez mého úsilí se může dít, když tomu dáme nějaké zaměření.

Plán je:

• pevná kostra, o kterou se můžu opřít
• ideální stav, ke kterému směřuju
• nástroj, který mě drží v akci
• fokus, kterým zaměřuji svoji pozornost a nerozptyluji se ostatním

Jenom plánovat a snít ale nestačí. Chce to AKCI. Chce to dělat KONKRÉTNÍ KROKY.

Chce to dělat změny ve hmotě. Přetransformovávat do hmotné reality. Pokud chápu plán a sny jako tu pevnou kostru, jako ten ideální stav, ke kterému směřuji, jako nástroj, který mě drží v akci a jako fokus, kterým zaměřuji svoji pozornost a nerozptyluji se ostatním,

Pak je třeba:

• kostru obalit svaly a rozpohybovat ji
• vykročit a přiblížit se k tomu ideálu, o kterém sním a plánuju si ho
• uchopit tento nástroj a denně ho používat
• připomínat si svůj záměr a vědomě fokusovat a nekompromisně odpinkávat to rušivý

Když totiž uděláš i malou akci, nakopneš se a vyjdeš navzdory strachům, pochybnostem, lenosti a výmluvám, už se celý proces startuje, už se ti otvírají další možnosti, už se přibližuješ, už to žiješ.

Když už máme plán a děláme konkrétní kroky, je třeba se na této cestě udržet a nezničit se. Chce to PODPORU.

Když tedy mám plán: pevnou kostru, o kterou se můžu opřít, ideální stav, ke kterému směřuji, nástroj, který mě drží v akci, fokus, kterým zaměřuji svoji pozornost a nerozptyluji se ostatním…

Když jsem k tomu přidala konkrétní kroky a: kostru obalila svaly a rozpohybovala ji, vykročila a začala se přibližovat se k tomu ideálu, o kterém sním a plánuju si ho, uchopila tento nástroj a denně ho začala používat, začala si připomínat svůj záměr a vědomě zaměřovat, fokusovat a nekompromisně odpinkávat to rušivý…

Tak je fajn ještě:

• obalit kostru a svaly ochrannou a bezpečnou kůží, která vše podporuje a drží
• obout se do kvalitních a příjemných bot, abych se cestou nezničila
• opečovávat se a dělat si i relaxační a dosaturovávací přestávky, abych se nevyčerpala
• připomínat si proč to celé dělám, abych pro dílčí části neztratila celek

Protože akce, výkon, vytrvalost, překonávání překážek, disciplína, odvaha jsou důležité. Ale stejně důležité je i zastavení, klid, odpočinek, péče, laskavost, pohlazení, podpora. Jedno bez druhého ani nedává smysl.

A pokud se zaměřuji dlouhodobě na jedno a to druhé odmítám, tak mi v tom nikdy nebude dobře. Buď se v extrému vyoutuji nadměrným tlakem a úsilím, že nakonec padnu a vyhořím nebo se v té pasivitě a doufání rozpustím a ztratím.

A na těle to jde vidět krásně, jak funguje, jaký strategie v životě používám, jestli je to rovnováha nebo dysbalance. Tělo prostě „neočůráš.“

Vidím to v ambulanci každý den.

A taky vím, že se s tím dá krásně kouzlit a hrát.

Jestli si to chceš vyzkoušet i ty, tak mi napiš zprávu a objednej se na KONZULTACI 2v1. Podíváme se jak na tělo, tak na duši, jak je zase skamarádit.